Radek Tomášek

  
• Aktuality
• Simply The Four
• Radek a Radek
• Fotogalerie
• Z tisku
• Okénko pro hosty
• Texty
• Hudební životopis
• Éra Rangers
• Listárna
• Pro pořadatele

 

Výběr článků z novin a časopisů

Moje rodina-Fajn život, 10. ledna 2015: Už bych byl radši na HavajiŠíp, 13. prosince 2007: Být dědou by mě baviloPozitivní noviny, červen 2007: Oči plné hvězdTV pohoda č. 43, 23. 10. 2006: Čemu se směje...Zpravodaj města Bělé p. B., červen 2006: Pozvánka na koncertTýdeník Rozhlas, 29/2006: Předpokladem úspěchu je euforieŠťastný Jim, 13/2006: Tati, já jsem slavnějšíChvilka pro tebe, 46/2005: Dvougenerační souboj na kytaryVečerník Praha, červenec 2005: Co dělá Radek TomášekKvěty, 25/2005: Radek Tomášek nezpíval jen rokenrolListy Pelhřimovska, únor 2005: Lesák z KřelovicWestern World, 1/2005: Rangers jsou pro mě dnes už uzavřenou kapitolou… Písecké listy, 31. ledna 2004: Písek mám v zahradě i ve svém srdciFolk & Country, 11/2004: Ten, co zpíval rokenrolNapsáno životem, 26/2002: Deštníková metoda selhala o VánocíchSazka, 13/1997: Přej a bude ti přánoSedmička, 15. června 1972: Když mi bylo třináct
Moje rodina - Fajn život, 10. ledna 2015

Radek Tomášek: Už bych byl radši na Havaji!


V rádiu můžete stále slyšet jeho kytaru i hlas ještě ve starých peckách od Rangers, tedy z doby před více než 40 lety. Rok po svém kvapném odchodu od Plavců se už představil jako frontman vlastní skupiny a získal další popularitu svou první písničkou "Žádná jiná". Následovaly hity jako "Srdce", "Zpíval jen rokenrol", “Pod šedou oblohou”, "Boxer"…. Novější repertoár znají hlavně návštěvníci jeho vystoupení na prknech divadla Semafor, proslulé pražské Balbínky a Barči i dalších scén. V životě Radka Tomáška hraje kromě muziky nejdůležitější roli rodina. Letos poprvé chyběla u štědrovečerního stolu Radkova maminka, která ještě loni připravovala podle starého rodinného receptu kapra na sardeli, a to jí bylo 92 let. Ale letos, také poprvé, viděl ozdobený stromeček Radkův nejmladší vnuk Teo, z jehož narození se prababička ještě v dubnu radovala.

Kdykoli s vámi někdo dělá rozhovor, vždycky se ptá na váš odchod od Plavců. Neunavuje vás stále vysvětlovat, že při plánovaných oslavách 50. výročí Rangers nebudete?
Nechci brát fanouškům iluze, jenže v původní sestavě se už stejně nikdy sejít nemůžeme a popravdě, nezúčastnil bych se ani tak. Raději vzpomínám na začátky. Na technice jsem se sešel v kruhu s Tondou Hájkem a když jsme jednou zašli na pivko, nutně došlo na muziku, protože tou jsme oba žili. Tonda mi řekl, že by se mi mohlo líbit, co dělají s jednou partou, a pozval mě na zkoušku. Docela jasně si vybavuju, že kluci zrovna hráli písničku Tulák, kterou jsme později natočili. Tím to začalo. Vzpomínám i na pár spíš legračních vystoupení, ale pak jsme se zabydleli ve studentském klubu strojařů (SAKS) v budově techniky na Karláku, kde jsme se pravidelně setkávali s převážně studentským publikem. Brzy už ale kapacita klubu nestačila rostoucímu zájmu posluchačů a tak jsme se začali objevovat na dalších pražských i mimopražských pódiích.

Vystupujete s profesionální kapelou, ale taky jen s doprovodem jedné další kytary. Třeba zrovna dneska, až skončí náš rozhovor, vedle vás usedne syn Radek. Jak vás napadlo dát se dohromady?
Začínal se mnou v patnácti, když jsem nahonem potřeboval parťáka, abychom spolu odehráli nasmlouvaná vystoupení v Německu. Byl už v té době dost dobrý kytarista a tak s vidinou nějakého výdělku na zakoupení vytoužených bubnů přislíbil a obstál. Hrál se mnou pouze tam a ještě na zapřenou, protože jako bubeník a tvrdý rocker se styděl před svými vrstevníky za to, v jakém žánru se “kompromituje”.

Dneska ale Radek vypadá docela v pohodě, zřejmě se jeho přístup změnil?
Teď už je dospělým dvojnásobným otcem, muzika ho živí (hraje na bicí v několika kapelách blízkých svému vkusu, donedávna ještě s Clou, teď především se Support Lesbiens) a jeho občasný výlet k mému žánru ho už přiznaně baví, což mě hřeje u srdce.

Radek se občas z pódia zmiňuje o vašich vynálezech, kterými vylepšujete domácnosti svých příbuzných i známých. Jste kutil?
Kutil myslím ani ne, ale od mládí jsem byl ten, kdo zasahoval jako nejrychlejší pomoc s kladivem a kleštěmi v rámci široké rodiny. K tomu se ještě družila moje fascinace světem našich dědů, proto jsem občas přinesl domů něco, co potřebovalo menší renovaci a tak se moje dílnička začala nebezpečně plnit. Myslím, že manželka vždy s hrůzou očekávala blížící se “železnou neděli”! Starý statek po předcích se také až moc rychle zaplňoval vším, co se do bytu nevešlo. Ale tam jsem spíš hromadil různé latě a prkýnka, které i jiné manželky většinou nemilosrdně likvidují. Moje hledisko “může se ještě hodit” bylo přijato jen s tou podmínkou, že svoje poklady budu deponovat co nejdál od místa stálého bydliště.

Často mluvíte o svých vnoučatech, jste rád "hlídací" děda?
To ano, když bylo potřeba, zvládl jsem před časem i kompletní servis pro Carmenku, včetně krmení a přebalení. Jako uspávač jsem ale málo úspěšný, Carmenka můj příchod v souvislosti s odchodem rodičů vždycky vnímala jako příležitost k bujarému veselí a spánek pro ni vůbec nepadal v úvahu. Takže uspávací proces se posléze zadařil až když se někdy kolem půlnoci opět vrátili rodiče. Ovšem za podmínky, že odešel děda…

S nejstarším vnoučkem Filípkem je zřejmě dohoda snazší?
Ano, s Filípkem, který půjde v září do školy, s tím jsme parťáci. Vidíme se každý týden a máme celkem ustálený scénář i k domácím hrám. Už dost dlouho probíhá naše stále přerušovaná plavba na Havaj. Jednak je to dálka a zdržují nás také mnohé střety s piráty a jinými mořskými potvorami, takže než zas předám kapitána rodičům moc námořních mil nestihneme urazit. Já se ujal role podřízené posádky, ale částečně smím i korigovat průběh plavby. Poslední dobou jsme se hodně zdrželi u ústí Amazonky, kde se kapitánovi velmi zalíbilo a stále vymýšlí, proč se vydat proti proudu hloub do pralesa. Já už bych byl raději na té Havaji…

Zřejmě máte pro námořníky slabost? Kingstontown je taky o lodích.
Měl jsem jako kluk moc rád všechny knížky o dobrodružství na moři, na základní škole jsem ten sen nějaký čas hýčkal představou o námořní škole, ale tatínek mi vysvětlil, že do ciziny nemá nikdo z naší rodiny šanci se dostat. Takže žádné moře, sny se proměňovaly ve velmi konkrétní realitu padesátých let. Úplně ale vidím tu situaci, která mě k otextování téhle písničky inspirovala. Seděli jsme v obýváku u Petra Nárožného, kde visel pěkný olej takového malého ospalého přístavu s několika oplachtěnými loďkami, a k tomu nám zněla z gramofonu melodie karibské písničky Jamaica Farewell. To byl první impuls k napsání textu, v němž pak jsou i nějaké mé představy z mých dětských knížek. Těší mě, že ji lidé znají a zpívají se mnou.

Vraťme se ale do současnosti - jak to vypadá s vydáním nového alba, o kterém už dlouho mluvíte?
Já se o něm snažil naopak dlouho nemluvit, protože nebyla naděje ho realizovat. A tak jsem jen na dotazy a přání vždycky jen znovu oddaloval termín. Teď ale s příslibem mecenášské podpory nastává čas konkrétního uvažování. Jistým optimismem mě naplnilo vyjádření Luďka Koutného, člena mé skupiny, mimochodem skvělého hráče na foukací harmoniku. Byl v sentimentálním rozpoložení, protože se dozvěděl o náhlém úmrtí svého někdejšího spoluhráče, a najednou povídá: "Tak jsem si řekl, že se pustím do té tvé desky, je nejvyšší čas!" Taková souvislost a motivace člověka potěší! Ale vážně, doufám, že si Luděk čas najde, protože než půjdeme do studia, chce to, aby se koordinace přípravy ujal člověk nejen obecně obeznalý, ale hlavně méně chaotický než jsem já.

SV

Co možná nevíte

• Narodil se 3. června 1946 v Praze
• Je křtěný Radovan, stejně jako jeho mladší syn, i když mu hodně lidí přeje k Radkovi
• Klasickou kytaru studoval u profesora Josefa Schelingera, otce zpěváků Jiřího a Milana
• Na gymnáziu vystupoval se skupinou Conjunto de Praga, která hrála latinsko-americkou muziku
• Absolvoval Strojní fakultu ČVUT, ale v oboru "Ekonomika a organizace řízení strojírenské a elektrotechnické výroby", který vystudoval, pak nikdy nepracoval
• Pyšný dědeček má tři vnoučata, Filipa (od staršího syna Filipa), Carmen a Tea (od mladšího Radka)
• Ve filmu Tomáše Magnuska "Pamětnice" hrál malou roli nesympatického ředitele muzea

nahoru
Šíp, 13. prosince 2007

Být dědou by mě bavilo

Čtvrtek 13. 12. 2007 13:08, PRAHA – Měl pověst playboye a podmanivý hlas… Není tajemstvím, že Radek Tomášek byl tím, kdo skupině Rangers „zajišťoval“ stálou přízeň fanynek. Džínová košile, kytara přes rameno… Šest křížků by zpěvákovi nikdo nehádal ani dnes.
Za érou Rangers udělal jednou provždy tečku, a čas nejde zastavit ani v soukromém životě. „Starší syn Filip je dva roky ženatý, tak jsem zvědavý, kdy budu děda. Strašně se na tu roli těším, mě by to fakt bavilo být dědou. Sám vím z dětství, co takový dědeček pro malýho prcka znamená,“ svěřil se Šípu hudebník, který jako většina lidí nyní žije vánočním těšením.
„U nás máme štědrovečerní večeři trochu netradiční – kromě kapra a bramborového salátu děláme i kapra na sardeli. Je to specialita mé maminky, která se i letos ve svých čtyřiaosmdesáti ujme přípravy,“ prozradil.

(šc)

nahoru
Pozitivní noviny, červen 2007

Oči plné hvězd

Přečtěte si velmi obsáhlý rozhovor básnířky a publicistky Jarmily Moosové, která s Radkem mapovala jeho názory na muziku i na život kolem nás. Od června 2007 visí na stránkách internetového portálu Pozitivní noviny - najdete ho zde.

nahoru
TV pohoda č. 43, 23. 10. 2006

Čemu se směje Radek Tomášek?

Ve tři ráno se žena potichoučku vkradla do obýváku. Kladivem rozbila monitor, cédéčka polila lepidlem, počítač vyhodila oknem a tiskárnu utopila ve vaně. Pak se vrátila do ložnice a přitulila se k boku svého spícího manžela. Usínala s blaženým pocitem, že teď už bude veškerý volný čas věnovat jen jí a do smrti se od ní nehne. A měla pravdu - do konce života jí zbývaly čtyři hodiny...

(Vtip z mailu, který Radkovi přeposlal kamarád, fotka z chalupy na Vysočině)

nahoru
Zpravodaj města Bělé pod Bezdězem, červen 2006
Koncerty: V muzeu na zámku v Bělé pod Bezdězem bude již po třetí vystupovat zajímavá dvojice muzikantů. Letošní jubilant, zpěvák Radek Tomášek a jeho syn, také Radek (Rae). Ve čtvrtek 17. srpna 2006 v 19, 30 začne recitál s názvem Tak to zkouším aspoň písní. Cesta otce a syna na hudební pódia byla v lecčems podobná, i když je dělí 34 let. Radek-otec začínal v lidové škole umění s kytarou, jeho syn s klavírem. Radek starší zažil největší slávu kapely Rangers kolem svého pětadvacátého roku, šestadvacetiletý Rae je bubeníkem skupiny Clou, která za své první album Postcards sesbírala letos kdejakou hudební cenu (mj. dva Anděly), a stala se tak objevem roku. I když hudbou jeho srdce je muzika podstatně tvrdších žánrů, jako skutečný profesionál má pochopení pro různorodý vkus posluchačů. Ostatně, písničky, které Radek Tomášek se synem hrají, se nedají tak snadno zaškatulkovat – jejich společnou vlastností však je, že přinášejí dobrou náladu, úsměv, pohodu i lehké zamyšlení. Na své si přijdou milovníci starých dobrých Rangers (Kingston Town, Prázdné nádraží), potěší lyrické písničky plné citu (třeba Pod šedou oblohou, která pořadatele inspirovala k názvu "Nechoď s duší zamčenou" nebo novinka Je prázdno všude kolem), roztleskají osvědčené hitovky (Boxer, Dům na nároží, Žádná jiná) a strhnou vášnivá kytarová sóla v neodolatelných jižních rytmech (El Matador, Cikán, María Isabel). Prostě dvojka, kterou stojí za to vidět – a hlavně slyšet.

(Uvádíme plné znění, i když do Zpravodaje se závěr už nevešel).

nahoru
Týdeník Rozhlas č. 29, 10. 7. 2006, Rozhlas Plus

Staří, ale dobří: Předpokladem úspěchu je euforie

Fenoménem domácí scény populární hudby jsou nepochybně Rangers, kteří ve svých mladých časech stylově stáli na pomezí country a folkové hudby, v blízkosti kapel New Christy Minstrels nebo Kingston Trio. Jejich nejstarší nahrávky, které zahrnuje legendární debutové album, zaujaly především čistě posazenými sborovými vokály. Spokojena byla rovněž vydavatelská firma Panton, pro niž byli Rangers od počátku obchodně velmi zajímavou záležitostí. Obdobně vydařenými a hojně navštěvovanými byly koncerty v Dopravních podnicích a Divadle E. F. Buriana s Miroslavem Černým a Petrem Nárožným v rolích konferenciérů. Kapelu Rangers tehdy tvořili kontrabasista a zpěvák Antonín Hájek, flétnista a zpěvák Milan Dufek, kytarista, banjista a zpěvák Miroslav Řihošek, houslista a zpěvák Jiří Veisser, kytarista a zpěvák Jan Vančura a taktéž kytarista a zpěvák Radovan Tomášek, který populární kapelu opustil v roce 1973 a vyrazil na relativně úspěšnou kariéru (s hity Duhová kulička, Zpíval jen rokenrol, nic víc, Žádná jiná, Džínová láska - duet s Helenou Maršálkovou). Radek Tomášek byl před nedávnem hostem vzpomínkového písničkového pořadu Staří, ale dobří, který vysílá Český rozhlas 2 - Praha vždy v sobotu v 16.30.

Je známo, že Rangers hledali a také nacházeli vzory v zámořských folkových kapelách - například New Christy Minstrels, Brothers Four nebo Kingston Trio. Která z těch kapel byla nejbližší vám?
Zvlášť jsem měl rád Kingston Trio a myslím, že kluci taky. Později jsme ještě zaslechli skupinu Peter, Paul and Mary, ale jako inspirační zdroj pro nás byli nejpodstatnější New Christy Minstrels. Vedle toho nás ovlivňovali i sólisté z oblasti amerického folku a country - třeba Roger Miller. Ale my jsme si tu jejich muziku vždycky aranžovali k obrazu svému.

Jak si s odstupem času vybavujete svou cestu k Rangers?
Myslím, že se mi ty vzpomínky neposunuly k nějaké nepravdivé legendě. Na strojařině jsem chodil ve třetím ročníku do kruhu s Tondou Hájkem. Byl jsem vlastně nově příchozí, z jiné specializace jsem přešel na ekonomiku, organizaci a řízení. S Tondou jsem jednou po jistých traumatizujících cvičeních zašel na pivko. Slovo dalo slovo a vzájemně jsme si sdělili, že jsme oba muzikanti. Tonda mi řekl, že má na škole kapelu a pozval mě na zkoušku. Tu si dodnes docela přesně pamatuju. Vybavuji si, že kluci tehdy zkoušeli Tuláka, tedy písničku, kterou jsme později natočili. Tím to všechno začalo. Já jsem se stal vlastně posledním, který do party přišel. Ze strojařiny byl ve skupině kromě mě a Tondy Hájka ještě Jirka Veisser a Milan Dufek. Mirek Řihošek studoval stavařinu, Honza Vančura si odkládal maturitu a s edukací tenkrát příliš nespěchal. Po úvodních, spíše legračních vystoupeních jsme se zabydleli na akademické půdě v SAKSu, což byl Studentský akademický klub strojařů na Karláku, přímo v areálu ČVUT. Zpočátku na nás chodili především vysokoškoláci. Potom se to více rozkřiklo a naše publikum bylo širší.

Od Rangers jste odešel v roce 1973. Necítil jste posléze určitou lítost? Vždyť Rangers byli populární i pod novým, změněnou politickou situací vyvolaným názvem Plavci.
V Rangers jsme byli srostlí nadšením pro stejnou věc i velmi pěkným kamarádstvím. Mimochodem, stále více jsem přesvědčen, že jedním ze zásadních důvodů a předpokladů úspěchu je euforie. V čase nastupující normalizace se ale mnoho věcí měnilo. Řada lidí se chovala alibisticky a různými způsoby si vysvětlovala to, že jedná tak, aby nebyly problémy. Názorová platforma v Rangers už nebyla tak jasná jako dříve. Ozývaly se názory, že bychom neměli příliš zlobit. V roce 1972 jsme jeli do Ruska. Panovala taková pověra, že se kapely v Rusku rozpadají. My jsme se sice na tom zájezdu ještě nerozpadli, ale během něj rozkol zesílil. S kapelou jsem sice zhruba rok ještě hrál, ale už jsem k odchodu jasně zrál. Když se rozhodl odejít Petr Nárožný, který se chtěl stále více věnovat angažmá v Semaforu, tak jsem rozhodl, že zakrátko po něm odejdu také - zejména kvůli atmosféře v kapele.

Když se probírám plejádou vašich sólových nahrávek, opakovaně v nich nacházím autora hudby jménem Jim Croce. Jak jste se k tomuto, bohužel, již dlouho nežijícímu americkému písničkáři dostal?
Přes kamarádku z doby, kdy jsem hrál s Rangers. Ona studovala práva a legálně se vystěhovala do Ameriky. Tehdy jsem jí půjčil nějakou částku, aby mohla zaplatit za studia a odjet. Potom mi na oplátku přivezla dvanáctistrunnou kytaru a zásobovala mě deskami s hudbou, kterou jsem měl rád. Jedna z těch prvních bylo album Life and Times právě od Jima Croceho. Okamžitě mě zasáhl, jeho hlasu, nápadů a kytary jsem cítil přirozenou, čistou radost. Pořád je mi nablízku, stále si jeho věci pouštím a občas se s nimi snažím něco udělat. Teď jsem například natáčel několik jeho písniček v angličtině na cédéčko pro jednu agenturu. Jim Croceho mám opravdu v srdci.

Noty k vašemu patrně největšímu hitu - Duhové kuličce - jste si ovšem vypůjčil od jiného Američana - Jerryho Reeda…
Ano, to je pravda. Na tohoto zpěváka a především výborného kytaristu jsem narazil zásluhou Mirka Černého, který mi poskytl album s písničkou A Thing Called Love. Tehdy jsem netušil, že ji měl ve svém kmenovém repertoáru rovněž Johnny Cash. Na začátku mé sólové kariéry mi ji vzhledem k originálu příbuzným způsobem otextoval Vláďa Poštulka. Myšlenka, že je lepší víc lásku dávat než dostávat, zůstala zachována.

Vzpomenete si na nahrávku, v níž jste poprvé slyšel zvuk dvanáctistrunné kytary?
Nedokážu to už datovat, ale nejspíš šlo o písničku Walk Right In od kapely Rooftop Singers. To byla nádhera! Až pak jsem slyšel Leadbellyho, ale i kapely, které se dvanáctistrunnou kytaru snažily využívat v modernějším zvuku - jako například Seekers.

Sdílí váš vztah k něžnému, jemnému písničkářství váš syn, bubeník známé rockové skupiny Clou?
Když byl mladší, tak dával najevo mnoho výhrad. Srdce jej táhlo k muzice, kterou poslouchaly jeho mladé uši. Je obtížné, aby se patnáctiletý kluk upřímně přihlásil k tomu, co poslouchá tatínek. Myslím si ale, že postupně dokázal žít jak pro svou rockovou muziku, tak vnímat i jemnější hudbu, byť se v soukromí o ní vyjadřoval pohrdlivě. Když se mnou začal hrát, tak jsem cítil, že dobře ví, jak se má jako kytarista postavit k mým písničkám. Řekl bych, že v současné době v jeho vnitřní hudební databance má i ta moje linie svoje místo a je mu k užitku, protože mu poskytuje jiný náhled na muziku.

Jiří Kasal

nahoru
Šťastný Jim, 13/2006

Tati, já jsem slavnější

Radek Tomášek (26) bubeník rockové skupiny Clou, jež se čerstvě pyšní dvěma Anděly, je pověstným jablkem, co nepadlo daleko od stromu.

"Když kluk hraje na hudební nástroj, může na to dobře balit holky," se šibalským úsměvem přiznává Radek Tomášek. Jestlipak na tom byl jeho táta stejně? Radkové Tomáškové jsou totiž dva! Radek senior (60) jež dodnes hraje a zpívá po klubech, býval lamačem dívčích srdcí coby kytarista a zpěvák legendární skupiny Rangers.
Radka mladšího přihlásil otec v šesti letech na klavír. V pubertě se mladíček vzepřel a přestal chodit. Po hudbě nijak moc netoužil. Přesto zkusil bubnovat a jen tak, sám od sebe, se naučil na kytaru. Daleko víc ho ale táhlo kreslení a malování. Proto se přihlásil na pražskou Střední uměleckoprůmyslovou školu, obor hračka - loutka. Důvod? Radek si myslel, že na tomhle "dívčím" oboru bude mít jako kluk větší šanci. Nakonec však svému studijnímu zaměření doopravdy propadl a byl v něm i úspěšný! Se svou sadou dřevěných motorek a žokeje na koni na kolečkách se tenhle mladý výtvarník s úspěchem prezentoval na evropských výstavách hraček! Na škole se k jeho zálibám přidala ještě fotografie. Ta ho brala natolik, že se ji rozhodl studovat na FAMU. V době kolem maturity se však v Radkovi cosi zlomilo. O slovo se přihlásila paní hudba. Nechal si fotografování a malování jako koníčka a začal hrát. S tátou na kytaru, když ho otec "povolá na výpomoc", s kamarády ve skupině Clou. "Čte se to klú," vysvětluje Radek, "a v hovorové francouzštině to znamená zlatý hřeb večera." V Clou se Radek chopil svých oblíbených bicích.
Po večerch tihle hoši válejí v klubech, ve dne pracují ve svých civilních zaměstnáních. "Důvod není ekonomický. Dnes by nás už hudba uživila. Chceme si však zachovat uměleckou svobodu: Hrát to, co chceme my, ne, co bychom kvůli penězům třeba někdy museli," říká Radek. Zatímco po večerech je rocker Rae v klubech obletován fanynkami skupiny Clou, ve dne si tohohle tichého a zcela nenápadného kluka, který pracuje jako redaktor v jednom renomovaném vydavatelství, nevšimne snad žádná. "Je to smutné, že mě holky chtějí, jen když bubnuju," svěřuje se Radek junior.
Životní dráha Radka staršího? Původně měla vést poklidnou cestou strojního inženýra. Jenže na ČVUT potkal Antonína Hájka a ten ho - i s jeho kytarou - přilákal do své skupiny Rangers, (...) která na sebe poprvé upozornila vítězstvím na festivalu Porta v letech 1967 a 1968. Slavná éra Rangers mohla začít...
Časem se kytarista Radek osamostatnil. Hrál na kytaru a zpíval po klubech i velkých sálech, po listopadu 1989 jezdil často hrát do Německa. Naštěstí pro fanoušky skupiny Clou ještě zvládl vést k hudbě svého syna Radka!

Vladimíra Štěpánková

nahoru
Chvilka pro tebe, 46/2005

Dvougenerační souboj na kytary

Radek Tomášek je jméno, na které slyší nejvíc ženy střední generace. Reagují ale už i mladší, které si však pod stejným jménem představí jiný obličej. Jablko nepadlo daleko od stromu.

Otec a syn se špičkují v jednom kuse, ale i tak tvoří dobrou dvojku.
Radek ml. zvaný Rae právě sklízí úspěchy na prvním turné punkrockové kapely Clou, vystupuje ale dál i se svým otcem v klubovém, a co do decibelů o dost tišším recitálu. Mezi otcem a synem to na jevišti neustále jiskří a diváci se dobře baví. Generační rozpory jsou běžné ve většině rodin a každého potěší, že se nevyhýbají ani známým jménům. "Radek včera zas neměl čas zkoušet, tak doufám, že mu to půjde," představuje otec svého syna v úvodu večera a ten poprvé, ale ne naposled obrací oči v sloup. "Teď přišel těsně před začátkem, takže já, jeho živitel, jsem musel všechno odnosit. Aspoň, že se mi revanšoval naladěním kytary!" Rae je na podobné výtky zvyklý, ale brání se: "Musím se víc věnovat svojí kapele, když se tak rozjíždíme!" Dává najevo, že stihnout zaměstnání, turné a tatínkovy nároky není někdy v lidských silách. V jeho očích se při další písničce objeví výraz přímo trpitelský a Rae co nejvíc uhýbá od mikrofonu. "Je mladý, ale není vůbec romantický," podotýká zase otec. "Vláček supí, vesele píská? To zní jak říkánka z mateřské. My máme taky romantické písničky, ale tohle?" namítá Rae a Radek konstatuje, že mu synek mluví do výběru repertoáru někdy dost kriticky. Během večera vyplouvají na povrch další vzájemné stížnosti: "Nutil mě chodit na klavír do hudebky, šílel, že se neučím matiku i o prázdninách, nechává mě dělat bedňáka i řidiče," vypočítává Rae otcovy hříchy, ale ten se brání otázkami: "Od koho jsi dostal první bubny? Kdo tě vzal do prvního angažmá za honorář? A to bys nechal tatínka, aby se tahal s kytarami?" Na takové argumenty odpovídá Rae úsměvem, který naznačuje, že časy se mění a tatínek už možná bude brzy rád, když dostane od synka volňásek na jeho vyprodaný koncert. Následující tři "španělské" písničky ale dokazují, že shoda možná je. Otec i syn vystřihnou obtížná kytarová sóla ve strhujícím rytmu a diváci nešetří potleskem. Před Balbínovou poetickou hospůdkou, kde můžete oba Radky slyšet pravidelně, čeká nastartované auto, které Tomáška mladšího odveze na Kladno. Čeká ho tam konečně vystoupení podle jeho gusta, za baterií bicích skupiny Clou.

(sv)

nahoru
Večerník Praha, 25. 7. 2005

Co dělá
Radek Tomášek

Už mám po dovolené, kterou jsem strávil s manželkou Hankou a partou přátel v Řecku. Nemělo to chybu. Dokonce mě poznal jeden Řek, který se narodil v Československu a vystudoval u nás hotelovku. Dneska je majitel restaurace a tvrdil, že za rok prý budu v Řecku zpívat. On to domluví a jeho budou i honoráře. Tak jsme si na to plácli. Po návratu jsme stačili oženit našeho staršího syna Filipa a teď trávím pár zbývajících volných dnů na chalupě, kterou máme na Vysočině. Starám se o údržbu zeleně, oháním se kosou a při sekání trávy mě každou chvíli ruší mobil. To se kolegové z kapely Simply The Four zajímají o to, jak pokračuje příprava našeho nového cédéčka.

(mis)

nahoru
Květy, 25/2005

Radek Tomášek nezpíval jen rokenrol
Rangers jsou minulost

I těm, kdo si Radka Tomáška nepamatují z dob Rangers, se jistě vybaví písně Zpíval jen rokenrol, nic víc, nebo už téměř zlidovělý duet s Helenou Maršálkovou Džínová láska.

Kdy vás poprvé napadlo, že se budete věnovat muzice?
V rodině jsem byl vždycky brán jako dítě uštknuté tóny. Zpíval jsem si dokonce i ze spaní. Na základní škole jsem objevil kytaru a náhoda mě přivedla k profesoru Schelingerovi (otec tehdy malého Jiřího) a ten se mě ujal. Kytara a její klasický repertoár mě brala stále víc, a tak jsem uvažoval o konzervatoři. Včas jsem si ale uvědomil, že nejsem ten typ, jenž by na sebe chtěl vzít řeholi, kterou klasická kytara vyžaduje. Měl jsem chuť studovat architekturu, ale nevzali mě. Stal jsem se tedy adeptem strojního inženýrství. V kroužku se mnou byl i Tonda Hájek a naše diskuse o muzice vyústily v pozvání ke společné zkoušce. Byl jsem poslední příchozí a říkali jsme si hrdě The Rangers. Z promoční síně jsem jel rovnou na „šňůru“ a už jsem zase držel kytaru.
Jak dnes na období s Rangers vzpomínáte?
Šest z těch sedmi let bylo hezkých, přesněji velmi hezkých. Pak nastoupila normalizace a mnohé se změnilo. Člověk se musel rozhodnout, zda půjde s proudem, nebo ne. Z Rangers se stali Plavci i fakticky a mě se s nimi už plavat nechtělo. Rozhodl jsem se pro rychlý odchod.
Po odchodu z Rangers se úspěšně rozběhla vaše sólová dráha. Nazpíval jste řadu hitů, dlouho vám ale nevyšla deska. Jak to?
Vydal jsem u Pantonu jen EP, což byla deska se čtyřmi písničkami, a pár sinlglů. Všechny mé projekty končily u textové komise. Pak jsem dostal nabídku od Mirka Černého natočit desku pro Supraphon. Chtěl rychlé rozhodnutí a já kývl na song od Smokie Don´t play your rock´n´roll to me, v mém podání Zpíval jen rokenrol, nic víc. Nebyl jsem zaveden v takové poloze, ale z písničky se stal na dlouho superhit a dodnes ji po mně posluchači chtějí. Brány do televize mi sice neotevřela, ale to jsem ani nečekal a nedusilo mě to.
A s kým vystupujete dnes?
Nejčastěji se svým mladším synem Radkem. Naše spolupráce začala, když mu ještě nebylo ani patnáct. Dostal mě svým talentem pro improvizaci, měl ho neskonale víc než jsem snad kdy měl já. Ze začátku se mnou ovšem vystupoval trochu na zapřenou. Hrál totiž na bicí se staršími kamarády a jeho „duše rockera“ by nesnesla tu hanbu, že se zpronevěřuje svému světu. Později se to stejně provalilo, ale jeho kolegové ho neupálili, dokonce se na nás občas přijdou podívat. Jeho srdce ale samozřejmě bije především ve skupině Clou, kde je bubeník. Jak stoupá jejich hvězda, má na naše koncerty stále míň času, ovšem chápu to a těší mě to. Má velká radost je teď skupina Simply The Four, kterou tvoří čtyři muzikanti suverénní nejen na pódiu, ale i ve studiu.
Míval jste a jistě dodnes máte mnoho fanynek. Jak se s tím vyrovnává vaše paní?
Já myslím, že dobře. Ona měla docela nácvik, chodili jsme spolu už od vysoké školy. Pamatuje začátky Rangers, jezdila s námi ze začátku jako spíkr, takže věděla, co to obnáší. Připouštím, že v té době musela asi leccos vydýchat. Dopisy, podivné telefonáty… Dnes už je to samozřejmě klidnější. S Haničkou jsme spolu třicet let, předtím jsme spolu deset let chodili, takže už vlastně čtyři dekády!
Takže máte nějaký recept na šťastné manželství?
To určitě ne, mí kluci ho budou muset také hledat…

Hedvika Petrželková

Radek Tomášek (59) V letech 1966 – 1973 působil ve skupině Rangers-Plavci. Poté se jména jeho doprovodné skupiny proměňovala (Bolid, Simpleband,Springtime), nejvíc se vžilo Skupina Radka Tomáška. K jeho hitům patří skladby Žádná jiná, Jižní vítr, Duhová kulička, Džínová láska, Srdce, Dům na nároží, Zpíval jen rokenrol, nic víc a další. Od roku 1989 působí také v zahraničí, především v Německu. V r. 1994 vydal CD Cesta zpátky, v r. 1999 Srdce. S manželkou Hanou má syny, oba se vydali v otcových stopách: Radek (25) je hudebník a Filip (29) architekt.

nahoru
Listy Pelhřimovska, 16. února 2005

Lesák z Křelovic

Zpěvák Radek Tomášek jezdil od svého mládí do Křelovic, nyní se tam stará o dva zděděné statky a kus lesa.


Moravské Budějovice (č) Populárního zpěváka Radka Tomáška si střední generace pamatuje z jeho působení v country kapele Rangers. V roce 1973 z ní odešel a dal se na sólovou dráhu. Dnes vystupuje se svým synem Radkem, také kytaristou. S recitálem vystoupili i v Zámeckých konírnách v Moravských Budějovicích. Táta a syn působí spíš jako kamarádi a jejich písničky jsou balzámem na duši. Hrají staré známé hity jako Prázdné nádraží nebo Žádná jiná a samozřejmě i ty z nového alba Cesta zpátky. „Byla to hezká doba se skupinou Rangers, ale je už pryč a teď vystupuji se synem. Je to dobrý muzikant, který hraje hlavně na bicí se svými vrstevníky, ale to je už jiná muzika. Mě doprovází na kytaru a myslím si, že mu to jde lépe než mně ve své době. Líbí se mi i ten konfrontační prvek, kdy mi syn dokáže některé mé věci v repertoáru zpochybnit. Zkrátka, mladý pohled není marný,“ oceňuje táta. Mladý Radek Tomášek přiznal, že nejen otec byl ve své době obletován svými fanynkami. „Ani já v tomto smyslu nejsem pozadu a dělám čest našemu jménu," zažertoval junior. Radek Tomášek senior je sice Pražák, ale má vztah i k Vysočině. „Můj táta byl z Křelovic u Pelhřimova. Od mládí jsem tam jezdil, ale potom nás rozkulačili. Maminka Pražačka měla příbuzné v té samé vesnici, a to na poštovním statku. Oba zdevastované statky jsem dostal zpět a musím se snažit, aby stály a tak zalepuji díry ve střeše. Dostal jsem k tomu i les a nezbývá mi, než abych hlídal kůrovce. Na jaře mě čeká výsadba a tak sháním stromečky… Mám zkrátka legrační country starosti," dává nahlédnout do zcela jiné oblasti svého života Radek Tomášek.

Foto a text: Miroslava Čermáková

nahoru
Western World, 1/2005

Radek Tomášek:
„Rangers jsou pro mě dnes už uzavřenou kapitolou…“

Na přelomu 60. a 70. let, v době strmého vzestupu popularity Rangers a jejich vyhřívání se na vrcholku žánrového Olympu, byl bezesporu největším miláčkem fanynek z celé skupiny. Ani dnes, po třech desetiletích od chvíle, kdy se s kapelou rozloučil, však na něj fanoušci nemohou zapomenout. Mnozí z pamětníků dokonce i na současných koncertech poznamenávají: „Fajn, ale bez Radka Tomáška to už není ono…“

Není tajemstvím že Radkův odchod ze sestavy jednoho z průkopnických souboru české C&W v roce 1973 nebyl prvořadě způsoben mámením „Sirén“ sólové dráhy. S nástupem normalizace, kdy i na countryové scéně začalo přituhovat a kapely byly nuceny počešťovat svá anglická pojmenování (Greenhorns – Zelenáči, Taxmeni – Krajánci a podobně) začali přemalovávat svůj vývěsní štít i Rangers…
„Navrhl jsem, abychom si říkali Raci. Symbolicky by to vyjadřovalo ,zpátečnický´ postoj kapely ke všemu absurdnímu, co se na nás po roce 1970 začalo valit. Skupina však dala přednost návrhu Tondy Hájka a začala plout po proudu,“ vzpomíná Radek Tomášek. „S Rangers jsem prožil hezkých šest let, ten sedmý už příliš šťastný nebyl. V březnu 1973 dal přednost divadlu Semafor náš tehdejší spíkr Petr Nárožný a dva měsíce po něm jsem odešel i já. Rangers jsou pro mě dnes už uzavřenou kapitolou…“
Přestože v Radkově sólovém repertoáru se následně objevila řada hezkých a mimořádně úspěšných melodických skladeb – ŽÁDNÁ JINÁ, JIŽNÍ VÍTR, BOXER, DUHOVÁ KULIČKA nebo zajímavý duet s Helenou Maršálkovou DŽÍNOVÁ LÁSKA – rozhlas i televize se k jeho písničkám chovaly nepochopitelně macešsky. Dokonce i jeden z největších (byť pro Radkův styl poněkud netypických) hitů ZPÍVAL JEN ROKENROL, NIC VÍC, jehož se na singlech prodalo sto tisíc výlisků, ponechávali dramaturgové hudebních pořadů a televizní zábavy téměř bez povšimnutí… Na zeď narážel zpěvák i při snaze vydat sólové album.
Ani po roce 1989, kdy se prolomily ledy a Radek Tomášek už nemusel bojovat s nepřízní mocných, se však fanoušci jeho výraznějšího proniknutí na domácí scénu nedočkali. Důvod však byl tentokrát jiný: Jeden polistopadový výlet do francouzského St. Tropez a několik neformálních vystoupení na molu a ve vinárnách na Riviéře se proměnily v dlouhodobé angažmá na západoevropských scénách, zejména v Německu a Rakousku.
V průběhu 90. let vyšly přesto Radkovi doma dvě alba – CESTA ZPÁTKY (Monitor/EMI 1994) a výběr největších hitů s názvem SRDCE (BMG Ariola 1999). Na českých countryových pódiích se však začal pravidelněji objevovat až v posledních letech. V komorních pořadech jej s kytarou doprovází syn Radek, v koncertních sálech a na festivalových scénách (s ovacemi jej například v roce 2003 uvítalo publikum strakonického Jamboree a vloni byl hlavní trofejí – Zelňákem – oceněn na Mohelnickém dostavníku) se však již představil s novou kapelou Simply the Four.
„Za déle než čtvrt století, kdy mě doprovází vlastní kapela, se v jejich řadách vystřídala pěkná řádka muzikantů,“ pokračuje Radek Tomášek. „Mezi prvními, s nimiž jsem po odchodu od Rangers spolupracoval, byl i spolehlivý bubeník Richard Bardon. Proto jsem jej vybral i do sestavy současné skupiny. Na foukací harmoniku hraje ostřílený Luděk Koutný, přišel i famózní kytarista Václav František Zikmund a baskytarou tvrdí naší muziku Richard Tomíček. Sázíme na tradiční pojetí country muziky, kterou však chceme hrát v současném stylu. Nebráníme se však ani vlivům jiných žánrů, vždyť ty mohou sound našich písniček a celkový repertoár jen obohatit.“
Kromě koncertních pódií se kapela v minulých měsících scházela pravidelně i v nahrávacím studiu, kde se začalo rodit nové album Radka Tomáška. „Ke spolupráci jsme pozvali rovněž několik hostů a tak například v romantické baladě KRÁTKÝ PŘÍBĚH bude slyšet dobro Vojty Zíchy a podobně,“ dodává Radek na závěr rozhovoru pro čtenáře Western Worldu.
K několika hudebním odborníkům a znalcům country music se však již jako „předkrm“ dostaly čtyři demo-snímky z připravovaného alba. Kdo si pak písničky MARNĚ MĚ ČEKÁŠ (I HEAR YOU KNOCKIN´), POZDĚ NA TO ZŮSTAT V PEŘINÁCH (SHE KNOWS HOW TO TREAT ME RIGHT), již zmíněný KRÁTKÝ PŘÍBĚH (ANCIENT STORY) nebo novou verzi letitého evergreenu ŽÁDNÁ JINÁ poslechl, musí zajásat nad šťavnatou muzikou, která se z propagačního maxi-singlu line.
Jsou to písničky, které mistrně spojují břehy countryové tradice i moderny a dokazují, že tento žánr u nás rozhodně nepřešlapuje – jak to tvrdí mnozí nepřejícníci C&W – na místě. Alespoň v případě Radka Tomáška a jeho Simply the Four profukuje touto žánrovou scénou velice svěží větřík. Nutno proto věřit, že jejich nové album přivane na pulty gramoprodejen co nejdříve.

Slavomil Janov

nahoru
Písecké listy, 31. ledna 2004

Muzikant Radek Tomášek: Písek mám v zahradě i ve svém srdci

Zpěvák a muzikant Radek Tomášek hrál naposledy v Písku v létě. Na letní festival na Ostrově ho pozval podnikatel a organizátor akce Josef Samec. Ač bylo léto, do stanu, kde kapely hrály, bušil déšť. Diváků tedy moc nepřišlo. "Ale nevzdáme to," slibuje pořadatel. "A já přijedu znovu," dodal Radek Tomášek. Hrstku diváků vehnal déšť do restaurace. Když Radek Tomášek s láskou uložil své nástroje do kufrů, usedl za stůl také. Dal si kávu a měl čas si s námi chvíli povídat.

Co festivalům říkáte? Má jejich pořádání pro lidi význam?
Určitě ano. Festivalů se koná hodně a i přesto, že se s nimi roztrhl pytel, jsou mezi lidmi oblíbené. Pan Samec měl jen smůlu. Nevyšlo počasí. Ale tomu prostě neporučíme. Festivaly mají lidem co říct. A myslím, že je skutečně oslovují.
Písek je město velice inspirativní - pro filmaře, výtvarníky, sochaře. Nechá se zde najít i inspirace pro vaše písničky?
Na Písek mám hezkou vzpomínku z mládí, z doby, kdy se zde konalo setkání filmových klubů. To bylo ještě za komunistů. Tyto kluby měly úžasnou možnost vypůjčit si z půjčovny věci, které jinak nikdo do rukou nedostal - jednalo se totiž o jinak zakázané filmy. A tady v Písku udělal Miroslav Kučera, který vedl klub při Národním muzeu, týdenní soustředění. Od rána do večera se zde promítaly filmy. Já jsem tu už tenkrát byl s budoucí maminkou mého syna. Pro mě tedy má Písek bezpochyby romantickou vzpomínku.
Je pravda, že jste v Písku málem studoval?
Je. Jako dítě jsem chtěl být lesákem. A tak jsem pořád v podvědomí merčil vaši lesnickou školu. Ale nakonec to vzalo jiný směr. Studoval jsem na gymnáziu a potom jsem šel na strojařinu v Praze. V té době jsem se také seznámil s profesorem Volfem z lesnické školy. Jednou mi z Písku přivezl dvě jedle a ty mi rostou na zahradě. Jedna už je obrovská, ale té druhé nějaký soused na Vánoce uřízl špičku. Písek je tedy částečně v mojí zahradě ale také v mém srdci.
Vy máte díky festivalům možnost vidět, jaký zájem o folk a country lidé mají. Ubylo nebo přibylo v posledních letech příznivců country a folku? Myslíte, že lidé dávají přednost jinému stylu? Nebo folk stále táhne, bez ohledu na to, jaká je doba?
Na zodpovězení této otázky by byl povolanější asi někdo jiný. Já nejsem zas takový znalec, protože jsem po festivalech tak moc nejezdil. Ale myslím si, že tato muzika má trvalou oblibu. Za našeho mládí, když jsme začínali jako Rangers, žila tradice trampské muziky. A my jsme k tomu přidali americký repertoár, nové písničky i texty. Pospojovalo se to a vznikl silný proud. Samozřejmě, že mladší generace hledá i něco avantgardního. Má tendenci nad staršími ohrnovat nos a mít jiné idoly. Přesto jsem přesvědčen, že mladí lidé časem začnou ke country a folku tíhnout, protože zjistí, že jde opravdu o písničky.
A co avantgarda a vy?
Nic. Jako muzikant se snažím do určité míry tomu aspoň porozumět. Mám jakési zrcadlo ve svém synovi Radkovi. Začínal se mnou hrát, když mu bylo patnáct. V té době už hrál i s různými kapelami big beat. Do dneška hraje ve dvou kapelách, jsou to výborní muzikanti, ale ten styl je už pro mě cizí, protože na to nestačím energií. Je to náročné, jim nevadí ta silná hlasitá hudba, mě už ano. A díky té energii, kterou v sobě mají, hrají velice dynamickou hudbu. Ale sám Ráďa přiznal, že ho začínají oslovat i písničky country a folkové. To je prostě hlas srdce. To přijde samo. Oni se totiž v mladém věku potřebují prezentovat jako tvrďáci a vše, co je alespoň trochu hezké a má melodii, je pro ně kýč. Nechtějí se přiznat k citu.
Vy jste spoluzakladatelem skupiny Rangers . . .
Neřekl bych zakladatelem. Já jsem k nim přišel totiž jako poslední. To bylo, když jsem byl ve třetím ročníku na technice. A na škole jsem narazil na Tondu Hájka. Jednou jsme si povídali a on mě pozval na zkoušku kapely. Tak to začalo.
Proč jste od Rangers odešel?
Proč jsem odešel? To je téma, kterému se raději vyhýbám. Většinou to už není na upřímné sdělení do novin. Odešel jsem jako člověk, který byl kolegy zklamaný. Bylo to v roce 1973, byla normalizace. Kluci se rozhodli, že si nebudou dělat žádné mindráky, že prostě takhle to je, takhle to dělají všichni, tak oni to tak dělat budou také. Já jsem byl v podstatě ten poslední, který to viděl ještě tak nějak skautsky, a nechtěl jsem se s tím svézt.
Prý jste nebyl nadšen ani cestami do Ruska . . .
Snad třikrát nás Pragokoncert lámal, abychom do Ruska jeli. Tehdy s námi spolupracoval i Petr Nárožný. Jen my dva jsme hlasovali proti. Byli jsme v menšině. Nakonec se jelo. Jednalo se o dvouměsíční zájezd.
Je pravda, že dříve existovalo pořekadlo, že kapely se vždy po zájezdu do Ruska rozpadají?
Tradovalo se to. Naše skupina se sice nerozpadla, ale byl jsem po zájezdu hodně otrávený.
Co vám vadilo?
Rusko jako takové mi nevadilo. Návštěva této země, to byla zajímavá zkušenost. Viděli jsem hezkou přírodu, ale také děsivou všudypřítomnou chudobu. Pohybovali jsme se převážně v okolí Kavkazu.
Měli Rusové českou kulturu rádi?
Asi ano. My jsme hráli svůj repertoár. Zařadili jsme jen dvě písničky ruské. Jen tak z legrace. Rusům se to líbilo, měli jsme plné sály. Lidi byli sponntání. Ale třeba se nám stalo, že když jsme se po přestávce vrátili na pódium, nebyly tam mikrofony. Někdo je ukradl. To bylo, a možná je, Rusko. Nakonec nás tamní policista dokonce nařkl z toho, že na Rusy chceme uvalit stín a že jsme si mikrofony ukradli sami. Takže Rusko jako samotné mi nevadilo, ale kvůli němu jsme se začali s klukama rozcházet v názorech. Ještě rok jsem pak s nimi dohrával. Když odešl Petr Nárožný, šel jsem také.
Odešel jste jen tak? Nebo jste měl už jiné plány?
Odešel jsem, abych odešel. Neměl jsem nic připraveného, ani nic v plánu. Prostě jsem tam už nechtěl být. Teprve v roce 1974 jsme si s kamarády začali povídat o muzice a měli jsme cukání něco udělat. Ne, že bych mezitím nic nedělal. Ale nedělal jsem muziku. Měl jsem starosti spíše civilního rázu. Bydlel jsem tehdy se svojí tetou, která nebyla pohyblivá a potřebovala pomoci, tak se to i hodilo, že jsem u ní mohl být. Nějaké peníze jsem měl z muziky našetřené. Ty pak padly po roce najednou na aparaturu pro kapelu, kterou jsme s klukama založili.
Jak jste se jmenovali?
Jenom Radek Tomášek se skupinou.
Teď vystupujete pouze se svým synem?
A ještě mám skupinu, která převzala název Radek Tomášek se skupinou. Tento název používáme v Čechách. Pro zahraničí je to pak Radek Tomášek and Simply The Four. To je parta dobrých lidí, kteří na té skupině úplně nevisí, protože buď mají nějaké zaměstnání, nebo působí ještě v jiném hudebním tělese. Je to tak lepší.

Jarka Hálková

nahoru
Folk & Country, 11/2004

Radek Tomášek
Ten, co zpíval rokenrol

Kdo z generace dnešních čtyřicátníků by nepamatoval, kdo „Zpíval jen rokenrol, nic víc“? Zpěvák a hudebník Radek Tomášek není jméno neznámé, zejména pro ty, kteří pamatují dobu největší slávy Rangers. Po odchodu sestavil vlastní skupinu a duet Džínová láska, který nazpíval s Helenou Maršálkovou, téměř zlidověl.

Převážná většina čtenářů tě zná už jako jednoho z muzikantů Rangers. Co tomu předcházelo?
Bylo mi asi třináct, když jsem vyhledal profesora Josefa Schelingera, to byl táta Jiřího, a ten učil klasiku.Tehdy jsem koncertní kytaře propadl, ale současně jsem hrál písničky, nejraději ty ze střední a Jižní Ameriky.
Takže ten budoucí repertoár Rangers už byl nedaleko?
Na strojní fakultě ČVUT se mnou v kroužku byl Tonda Hájek. A tak to začalo. Většina nás byla strojařů a první naše produkce viděl logicky náš studentský klub. Přišly další scény, vyjeli jsme za Prahu, pak Morava, Slovensko, rozběhlo se to. To bylo silné období! I po těch letech je z těch nahrávek pořád cítit tu dobu. Měli jsme i kliku na šťastná setkání. Mirek Černý, ten nás vlastně nastartoval, on pak přivedl Petra Nárožného.Ten zas pomohl hodně už tím, že náš přístup mírně neukázněných výtržníků přiměřeně umravnil. A publikum pochopitelně oceňovalo jeho chytrý humor.
Vítězství na Portě, nejúspěšnější skupina festivalu Country & Western, milion prodaných desek a 300 koncertů ročně. Co tě vedlo k tomu, že v roce 1973 odcházíš na sólovou dráhu?
Dolehla normalizace a jedním z nejokatějších tlaků byla direktiva změnit jméno. Napadlo mě pojmenování, které by nás skrytě charakterizovalo jako živel "zpátečnického druhu", vyhledávající vodu spíš čistou. Nějakou dobu jsme si tedy říkali "Raci". V pár starých kronikách by se to našlo spolu s našimi podpisy, ale jinak to nikdo neví. Pak ale Tonda získal podporu pro název "Plavci". Já to jméno nenáviděl. Vnímal jsem to tak, že se profilujeme pro "plavbu s proudem", a to v libovolném kalu. V tom nebylo možné vidět asociaci „Plavíme se spolu po řekách...“. Navíc následná realita začala skutečně potvrzovat ten tušený neblahý význam. Když přišla potřetí nabídka jet do Ruska, vůle většiny byla opět pro a tak se jelo. Tehdy jsem pochopil, i díky dalším souvislostem, že něco definitivně končí. A brzy i to, že už nemůžu a nechci být "Plavec". V březnu 1973 odešel Petr a ten fakt i okolnosti jeho odchodu uspíšily i rozhodnutí moje. Odešel jsem nejrychleji jak to šlo, asi dva měsíce po něm.
Rangers je pro tebe uzavřená kapitola?
Ano. Uzavřela se tehdy.
Oslav 40 let se nezúčastníš?
Mám hezké vzpomínky na dobu před "lámáním chleba.". Snesu i pohled do rakve, je-li v ní někdo, koho mám rád. Ale o exhumaci nemám zájem ani jako divák, natož účastník.
Vraťme se tedy k tomu co následovalo po tvém odchodu.
Asi do roka jsem sestavil svoji grupu. Byli to kamarádi, jejich názory jsem spolehlivě znal. Bylo to hezký, protože se vrátila atmosféra začátků. V té době ale začínat lehké nebylo, když jste ignorovali ty koridory, ve kterých to jelo naopak velmi dobře. Kluci ale věděli, jaké podmínky programově nebudu splňovat. Takže sice nemálo těžkostí, ale také názorová spřízněnost a společná zábava. To, že jsme měli dost práce jde na vrub věrných diváků, kteří si nás našli, protože v tehdejších médiích jsem narazil na plot téměř všude. To je téma, které už necítím potřebu komentovat! Ale pořadatelé mně zvali a práce na pódiu byla. Horší už to bylo se všemi snahami vydat album, tedy LP gramodesku. Tam už jim to fungovalo spolehlivě. A tak jsem pokládal za úspěch, když mi vyšel čas od času alespoň singl. To je i příklad toho veleúspěšného titulu "Zpíval jen rokenrol,nic víc". To bylo tak: Mirek Černý mi nabídl vydat v Supraphonu singl, tedy dvě písně. Jednu jsem mohl přinést, druhou jsem si měl vybrat z těch, na které už měli koupená práva. Mně zaujala od Smokie "Don't Play Your Rock´nRoll To Me" tak jsem na ni ukázal! Já si v té chvíli vůbec neuvědomil, že to budu muset pak sám také nazpívat! Vyděsil jsem se až doma, když mi to došlo. Ta píseň byla tak proslulá charakteristickým podáním Chrise Normana, že moje volba aspirovala na veřejné harakiri! Nevím, co způsobilo, že to byl úspěch, a to ještě tak výrazným.
Oficiálně jste se jmenovali Skupina Radka Tomáška?
Ten "pracovní" název se vžil nakonec nejvíc. Já chtěl, aby moje skupina měla vlastní jméno. Chyběl ale nápad. Až jsem byl jednou v noci svědkem pádu velikého meteoritu. Úžasný světelný jev! Hodně se o něm psalo, protože ho nemohli najít. A tak mě napadlo Bolid! Bolid je prostě těleso, který dlouho letí vesmírem zcela nepovšimnuto, potom nakrátko zazáří a konec! Ta paralela se mi líbila!
Pak přišla sametová revoluce a ty jsi s čistě akustickou formací začal vystupovat víc v Německu než u nás.
Začalo to výletem! Namířili jsme si to do St .Tropez a večer na molu, pro sebe, nebo pro posluchače od dalších vinárenských stolků něco zahráli. Pohodový výlet ke slavné "Gendarmerie" mně ale na zpáteční cestě náhodně seznámil s mladou rodinou, která naše hraní chtěla získat pro svou vinařskou akci nedaleko Norimberka. Úspěch toho večera a vzájemné sympatie z nás brzy udělal blízké přátele. Paní Suzanne Zuger se tak stala kromě své profese obchodnice s vínem i mojí agentkou v německém teritoriu. Teď jim pojedu představit svou kapelu, která zní poněkud hutněji, než jak mě tam doposud znají. Prý se už na nás moje publikum těší, tak uvidíme..
To už hovoříš o své doprovodné kapele Simply The Four, kterou jsi nedávno představil v Praze a na loňském festivalu ve Strakonicích. Představíš její členy i našim čtenářům?
Rád. Luděk Koutný, supersólista na foukací harmoniku, zpívá a střídá kytaru. František Václav Zikmund, famózní kytarista, také zpívá. I on budí dojem, že se se s kytarou už narodil! Richard Tomíček to je nóbl baskytara! Zpívat odmítá, ale je mu odpuštěno, je velmi užitečný ve studiu. No a pak můj starý kamarád Richard Bardon! Richard hraje na bicí, zpívá si sice jen pro sebe, ale já mu mezi bubínky dám "štěnici"! Hrál se mnou už v mé první kapele, po odchodu od Plavců.
Co tvoří váš repertoár?
Dominuje country. Ale to bychom nesměli mít rádi mnoho dalších vrstev hudby, aby se to neprojevilo v nějakých vybočeních. K té části, kterou tvoří tvorba vlastní také občas něco přibyde..
Na domácí scéně už osm let vystupuješ v komorním pořadu se svým synem Radkem, který je známý především jako hráč na bicí ve skupině Clou.
Ta jeho role po mém boku vznikla náhodou. Ve své době jsem potřeboval rychle najít spoluhráče, kytaristu schopného připojit se chvílemi i zpěvem. Já jen tušil, že na tu kytaru umí víc, než mi dal do té doby znát. Doma do té doby rozehrával jen baterii bubnů, ale že spolu budeme někdy hrát, a on zrovna na kytaru, to bych nikdy neodhadl. Bylo mu tehdy 15, když jsme se rozhodli, že do toho spolu půjdem. Ale byla v tom jedna jeho tvrdá podmínka! A sice, že jeho účast budu maximálně tajit! Žádné společné foto v propagaci, ani zmínka o tom, kdo mě doprovází, a že zůstane prostě svým způsobem "mužem v masce". Zní to podivně, ale má to vysvětlení. Už tehdy totiž hrál se svými vrstevníky v různých kapelách jako bubeník a to rozhodně nebyl moc příbuzný žánr! Obával se, že jeho stavovská čest velmi utrpí, když se propíchne, jaké umělecké zrady se dopouští! Ale potřeboval vydělat penízky na své milované "škopky"! Časem se to samozřejmě stejně proláklo, ale neupálili ho, pokud vím! Dozrávají asi k žánrové toleranci.
V 90. letech ti vyšla dvě cédéčka.
V roce 1994 to byla "Cesta zpátky". Moje vůbec první. To se točilo u Petra Benesche, rovněž mého kamaráda a někdejšího zvukaře. V roce 1999 mi nabídla společnost BMG vydání obsáhlejšího alba, které by posbíralo mnohé z toho, co kdy nevyšlo i vyšlo, co vzniklo pro rozhlas, či TV a ještě nějaké rarity. To album se jmenuje "Srdce" a jsem rád, že je. Pro mě je to taková antologie, tresť určitého období. A pro mé příznivce asi to nejpodstatnější, co chtějí mít.
Přinesl jsi disk se čtyřma nahrávkama, vyjde to jako CD natočené výhradně s kapelou Simply the Four?
To je moje představa. Samozřejmě i jména některých hostů ten náš tým posílí. V titulu "Krátký příběh" už můžeš například slyšet dobro Vojty Zíchy.
Najdem nějaké informace o Tvých aktivitách na internetu?
Stránka existuje a časem bude jistě plnější. Jste zváni k návštěvě! www.radektomasek.cz

nahoru
Napsáno životem, 26/2002

Deštníková metoda selhala o Vánocích
Co na sebe prozradil Radek Tomášek

Můj starší syn Filip si okamžikem narození osvojil zlozvyk posilovat si plíce a hlas převážně v noci. Tím pádem jsem na mimopražská vystoupení odjížděl značně nevyspalý. Jako jediný z kapely jsem vlastnil řidičský průkaz, a tak jsem jestě k tomu musel řídit. Z opatrnosti jsem proto vždycky při zpáteční cestě jízdu několikrát přerušil a krátce si zasprintoval po krajnici. Tak jsem se udržoval v přijatelně bdělém stavu abych za volantem neusnul a neskončili jsme v příkopu. Tím se však doba návratu domů oddalovala, což se nelíbilo ostatním členům kapely. "Takhle to nejde", nechal se jednou slyšet náš zvukař Jirka a vymyslel metodu, která navzdory mé únavě cestu značně urychlovala. Opatřil si starý deštník s abnormálně špičatým hrotem a ten vždy, když uznal, že je to třeba, zaryl do nártu mé pravé nohy. Mělo to dva efekty. Jednak mi bolest nedovolovala usnout a pak - plynový pedál byl stále pod tlakem. Měl jsem z toho nepříjemné pocity. Auto jelo rychleji než bych si přál, a bez zastávky. Ale fungovalo to, což bylo pro kluky hlavní a mé případné nelibé reakce jen vzbuzovaly všeobecné veselí. Až jednou, při zpáteční cestě z Brna, dosud úspěšná metoda totálně selhala. Bylo to ve vánočním čase. Nejen klid a sváteční atmosféra, ale taky spousta jídla a pití vykonaly své. Jinak si ani nelze vysvětlit, že náš zvukař po půlhodině jízdy tvrdě usnul. Jeho ruka sice dál třímala rukojeť deštníku, tlak hrotu na moji nohu však slábl a slábl až zeslábl docela. Stejně jako zvukař usnuli i ostatní kluci v autě a oči se po chvíli začaly klížit také mně. Touha po spánku byla silnější než snaha zůstat vzhůru, a tak jsem se rozhodl zastavit. Tentokrát ale ne proto, abych se proběhl. Usoudil jsem, že efektivnější bude, když si na pár minut zdřímnu taky. Ještě jsem zhasl světlo a pak položil hlavu na volant. Relaxace však neměla dlouhého trvání. "Ježíšmarjá, my jsme bourali!" proťal náhle naše poklidné pochrupování zvukařův výkřik. Milovník rychlé jizdy sebou prudce cukl a vyděšeným zrakem se snažil proniknout tmou ve voze. Spolucestující dál nehnutě spočívali na svých sedadlech. "Měli jsme havárku! Všichni jsme mrtví!" zakvílel zvukař. Teprve pak, vyrušeni ze spánku jeho nářkem, se začali vzbouzet a ostatní. Pro všechny měl ten moment hodně strašidelnou příchuť - nikdo netušil, co se děje, byla tma, zima, do toho Jirkovy nesouvislé výkřiky... Teprve když jsem rozsvítil, přišla úleva: "Nejsme mrtví!" A celé auto se začalo otřásat záchvatem hysterického smíchu, který nebral konce. Probral uspokojivě i mě, takže jsme tentokrát dojeli domů bez použití "deštníkové" metody.

nahoru
Sazka, 13/1997

Přej a bude ti přáno
Osm otázek pro Radka Tomáška

Zpěvák a hudebník Radek Tomášek se narodil 3. 6. 1946 v Praze na Vinohradech. Je absolventem Strojní fakulty ČVUT, ale v oboru nikdy nepracoval. Kytara mu učarovala už na základní škole a provázela ho pak v různých hudebních skupinách. Na jeho sedm let u Rangers vzpomínají milovníci „klasického“ období této kapely dodnes. K nejúspěšnějším písničkám jeho samostatné hudební dráhy patřil hit skupiny Smokie Zpíval jen rokenrol, nic víc, Žádná jiná... Po devětaosmdesátém hrála hudba v jeho životě dočasně druhé housle, v poslední době se jí ale zas věnuje s novou chutí. Od letoška se chystá pravidelnější koncertování v pražském Divadle Minor, kde si jeho nová skupina odbyla loni před Vánocemi úspěšný domácí křest. Je ženatý, má dva syny Filipa (21) a Radka (17), který s ním vystupuje jako kytarista.

1) Kdo vás v životě nejvíc ovlivnil?
Popravdě řečeno, rodina. S dědou a s babičkou vedu dodneška fiktivní dialogy a bratr se mi přiznal, že je na tom stejně. Můj děda byl zajímavý člověk, pro mě se stal symbolem vyváženého spojení duchovní a tělesné stránky člověka. Byl vychován v sokolském duchu čestného a sportovního zápolení, pěstoval vzpírání a řeckořímský zápas, ale kromě toho zpíval v Hlaholu, hrál na housle a měl ohromný smysl pro humor. A byl to taky on, kdo mě poprvé seznámil s jógou. Prostě všestranná osobnost. A maminka, to je kategorie nad jiné. Nejstručněji se to dá vyjádřit asi tak, že bych se jí chtěl znovu narodit.
2) Kdy jste v životě nejvíc riskoval?
Když jsem se ženil! To je nadsázka, samozřejmě, protože jsem svou budoucí ženu před svatbou deset let „testoval“, takže na risk už nebyl nárok.
3) Kdy jste se naposledy nejvíc zasmál?
Kdykoli si klukama pouštíme cokoli z Cimrmanů, a to je často.
4) Co musíte udělat ráno, abyste měl hezký den?
Po letech jsem se vrátil k tomu, co mi kdysi radil děda – abych se po ránu sprchoval studenou vodou. Přivedla mě k tomu jedna paní, kterou jsem viděl v televizi. Asi devadesátiletá sokolka, čiperná a moc sympatická. Řekl jsem si, když to dokáže ona, tak i já.
5) Jaký je váš vztah ke sportu?
Ambivalentní! Když mě někdo vyhecuje, strašně rád si jdu zaplavat nebo zalyžovat, dokonce i zahrát fotbal, ale nemám v sobě ten "mus", abych sám od sebe nazul tretry a vyběhl do Riegrových sadů. Ke sportu mě a bratra přivedla jako docela malé děti naše tetička, která byla sama hodně sportovně založená a měla pocit, že je zodpovědná i za náš vztah ke sportu. Začala nás brát na tenis, do jízdárny na koníčky, postupně nás vybavovala i pro další sporty, kterým se sama věnovala. Průběžně nakupovala tenisové rakety, míče, lyže. Její dárky byly vůbec ryze sportovního charakteru, takže pod stromečkem jsme jednou našli i vzduchovku. Bohužel to všechno vzalo za své ve chvíli, kdy se naše obdivovaná teta Eva rozhodla emigrovat a jednou v létě se nevrátila z Jugoslávie. Jako kluka mě pak zajímalo hodně sportů. Nejvíc jsem se asi věnoval plavání v závodní přípravce, chodil jsem hrát stolní tenis na Stadión mládeže na Žižkově, nějaký čas jsem flirtoval s veslováním. Měl jsem blízko do známé sokolovny v Riegrových sadech, kde byl k dispozici nejen bazén, ale i dobře vybavené tělocvičny a venku velký lehkoatletický ovál. Prostě – dělal jsem všechno, co se naskytlo v okolí. Na vysoké škole potom přicházelo sportování zkrátka, víc času jsem v té době už věnoval kytaře, a pasivní fandění mě nikdy nebavilo. Což se samozřejmě netýká vypjatých mezinárodních mačů.
6) Jak si představujete ideální dovolenou?
Určitě v hezkém přírodním prostředí, ale to není všechno. Poznatek, že takzvaná cizina může být člověku překvapivě přátelštější než většina „dobrých rodáků“ je sice tristní, ale na druhou stranu i potěšující. A potom – kdysi jsme žertem, ale vlastně vážně, říkali "Všude dobře, tak co doma."
7) Co nejradši pijete?
K jídlu mám nejradši plzeň, z limonád je nejlepší dobrá citronáda, ale whisky je asi nejzdravější.
8) Jakou nejlepší radu jste v životě dostal?
Můj tatínek občas říkával: „Přej a bude ti přáno.“

nahoru
Sedmička, 15. června 1972

Když mi bylo 13 - Radek Tomášek

Kytarista skupiny Rangers - Plavci, strojní inženýr, 26 let. Líbí se mu hudba Jižní Ameriky a Španělska, nějaký čas se jí věnoval s několika kamarády v amatérské kapele Conjunto de Praga. Obdivuje klasickou hru na kytaru, sbírá desky s jejími nahrávkami, sám také v soukromí rád hraje skladby pro klasickou kytaru.

Když jsem slavil dvanácté narozeniny, začínaly právě letní prázdniny. Byl jsem tehdy jako vždy s bratrem Vlád'ou u své babičky v jedné vesničce na Českomoravské vysočině. Miluji ten kraj. Tiché lesy, říčka Trnávka, různobarevná políčka, naskládaná malebně po kopcích, hluboké proježděné vozové cesty a z každého vyššího vršku pohled na horizont. Tam jsme měli překrásnou - alespoň pro mé oči - zahradu. Byl to ovocný sad i park. Nejrůznější druhy hrušek, třešní, švestek, angreštu, rybízu. A nádherné stromy – sříbrná jedle, jasan a stará vysoká borovice, kterou vysadila moje prababička Eleonora už v roce 1868. To bylo ideální eldorádo pro mne a brášku, ale zároveň i poslední prázdniny v tomto místě. Pak se všechno nějak semlelo (zde bylo v Radkově textu vysvětlení: "komouši babičku rozkulačili", ale to pochopitelně vyjít nemohlo) - a příští prázdniny už jsem byl jinde. Kluky asi nepřekvapí, že jsem vášnivě rád jezdil na kole a na nejrůznějších podomácku vyrobených vehiklech, četl dobrodružné knihy, stare časopisy po prababičkách a také pohádky. Tohle, jak vím, někteří kluci tají, ale já se domnívám, že se nemají za co stydět. V dobrodružných knihách i pohtádkách jde totiž téměř vždy o jednu věc - o vítězství dobra nad zlem. A pokud čtete rádi třeba Tři mušketýry či pěknou pohádku od Boženy Němcové, tak se v tomto smyslu oboje vyprávění od sebe neliší. A pak malování. Patřilo k mým nejmilejším zábavám od malička a radost z vlastního obrázku mi nemohly zkazit nezasvěcené poznámky mého staršího bratra o tom, že lva maluji od bambule na ocase a chalupu od vikýře. Ve třinácti jsou snad všichni kluci velcí sportovci a málokdo z nich pochybuje o tom, že jednou bude velmi slavný. Já v tom věku navštěvoval plaveckou přípravku, chodil cvičit na nářadí do vinohradské sokolovny, hrát ping-pong a jen nerad jsem se smiřoval s tím, že na plno jiných krásných sportů už mi nezbývá čas. Ale vy asi budete chtít, abych vám řekl něco o hudbě. Tak tedy: Velmi dobře si vzpomínám, jak jsem ještě s několika kamarády ze třídy chodil do Riegrovych sadů a do Rajské zahrady pozorovat a hlavně poslouchat jednu partu, která tam chodila hrát a zpívat. Vím dobře, že mezi nimi nebyl žádný dobrý kytarista, který by mne oslnil bravurní hrou, ale že to byl samotný zvuk kytary, jenž mě okouzlil notolik, že jsem zapomněl na foukací harmoniku, klavír i svou „zvonkohru", kterou jsem si sestavil z vinných skleniček. Tehdy mi bylo úplně jasné, že kytaru musím mít za každou cenu. Tatínek měl určitě radost, protože klavír mi tehdy koupit nemohl, a tak jsem brzy dostal svou první kytaru za 165 korun. S velkým nadšením jsem se na ni učil asi rok sám a potom jsem vyhledal pana profesora Schelingera. Pamatuji si, že mi tehdy v malé učebně hudební školy řekl: „Naučím tě něčemu docela jinému, než co asi očekáváš!" Ujišťoval jsem ho, že samozřejmě mám zájem. Ale on chtěl mít jistotu, a tak mi zahrál několikaminutovou skladbu pro koncertní kytaru a pozoroval, jak se tvářím. A protože se mi to moc líbilo - to musel poznat - přijal mě. A to už mi bylo skoro čtrnáct. Kytara zůstala mou láskou dodnes.

Připravila Milena Veselá, Foto M. Martinovský (titul Sedmičky z března 1972)

nahoru

Od konce dubna je v prodeji dvojcédéčko z vrcholného období Rangers, živý záznam koncertu v Hradci Králové z r. 1971 s bonusy z koncertu v divadle E. F. Buriana z r. 1970 (vydal Supraphon) - Radek tu zpívá 500 mil.


Design: ViSt